{ text-align:center; }

pátek 15. prosince 2017

[Myšlenky] Moje současná práce VS Moje vysněná práce

   Ne všichni mají to štěstí pracovat v oboru, který milují a nebo se jen jednoduše užívat to, co dělají. Osobně neznám nikoho, kdo by opravdu skutečně měl rád svou práci.Včetně mě. Moje první práce byla v továrně a nikdo, kdo měl lepší možnost, tam nezůstal příliš dlouho. Jakmile se jim naskytla příležitost, tak odešli. Moje další práce byla ve skladu supermarketu, což bylo o něco lepší, ale nedokáži si představit to dělat víc než ten půl rok, co jsem tam strávila.


   V současnosti jsem au-pair, což ani není pořádná práce. Děcka jsou jakž takž v pohodě, domácí práce nejsou moje oblíbená činnost ale dá se to a vaření nenávidím, ale jíst se musí. Nemusím se starat o účty a nájem, ale dostávat jen kapesné zase není úplně ideální. Dokáži si představit to dělat tak další rok, nanejvíš dva. Víc ne, to by mi už z toho asi hráblo.

(tumblr.com)
   Moje vysněná práce není nic specifického. Chtěla bych dělat něco kreativního nebo mít co do činění s knihami nebo se zahradničením či koňmi. Hodně by se mi líbilo, kdyby mi nakonec skutečně vyšlo herectví a modeling. Taky by bylo fajn, kdybych si našla více času na psaní a tvoření čehosi. To by taky nebylo špatné dělat profesionálně, ale raději bych asi nechala jako koníček či příležitostný postranní výdělek. Pořád ještě plánuji se naučit jezdit na koni, i když ne rovna teď (až budu hledat svou příští rodinu, tak se zkusím porozhlédnou po nějaké poblíž Londýna žijící na farmě). Pokud nic z toho nevyjde, tak bych ráda pracovala v knihovně, archivu nebo menším knihkupectví.

   ..a pokud to všechno vyjde, tak si koupím sídlo ve Skotsku a budu mít skleník se zeleninou a koně a pole s brambory (mohla bych se zeptat mojí sestry, aby se o to všechno starala, když budu pryč na natáčení nebo focení) a budou tam taky ovce a slepice...

(tumblr.com)
   Vždy jsem záviděla lidem, co už od útlého věku věděli, co by v budoucnu rádi dělali, jelikož já jsem až do nedávna neměla ani tušení. A ani teď si tím nejsem úplně na sto procent jistá. Spíš tak na osmdesát.

   Jak je to s Vámi a vaší prací? A pokud studujete, dokážete si představit, že se tomu, co studujete, budete věnovat po zbytek života?

2 komentáře:

  1. Je super že si postupně uvědomuješ co by jsi chtěla dělat a pracuješ na tom. Obdivuji tě za to. Já vím jak je to těžké když nevíš jestli máš nějaký sen, nevíš co chceš dělat a tak. V květnu jsem odmaturovala a pořád hledám co bych teď dělala. Vůbec netuším co by mě bavilo jak se někam posunout a tak. Takže jsi pro mě velkou inspirací. Přeju ti ať jsi na své cestě šťastná a ať se ti přání plní.
    PS. máš nějaké kamarádky v Londýně když jsi tam tak dlouho nebo je těžké se s někým vídat když jseš au-pair? Já bych se tam cítil hodně osaměle jak to ty zvládáš?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem taky v době maturity neměla ani ponětí, co bych chtěla dělat. Jediné, co jsem věděla bylo, co na 100% dělat nechci. Přeju ti hodně štěstí s nalezením tvé cesty.

      V Londýně obecně je celkem těžké udržet kontakty s přáteli, pokud nechodí člověk do stejné školy nebo nebydlí hodně blízko sebe. Mám partu kamarádů, ale polovina z nich je na univerzitě a ta druhá polovina pracuje, takže je celkem těžké něco naplánovat a moc často se nevidíme. Já se moc často osaměle necítím, celkem pravidelně chodím na anglicko-korejské srazy a občas si vyjdu někam s au-pairkama z okolí (nedoporučuji si ale hledat kamarády mezi nimi, jelikož tak 80= au-pair neplánuje zůstat déle než rok a brzy tě opustí).

      Vymazat