{ text-align:center; }

pátek 24. listopadu 2017

[Myšlenky] Jaké to je vyrůstat v rodině s nízkým příjmem

   Možná jsem se o tom již zmínila, pravděpodobně ale ne, ale pocházím z nízkopříjmové rodiny a musím říci, že to není žádná legrace. Naštěstí to ale nebylo (téměř) nikdy tak špatné, že bychom neměli co jíst.

   Jako malé dítě jsem si to příliš neuvědomovala. Kvůli penězům jsem nechodila na žádné kroužky a nikdy jsem nebyly na dovolené nebo i jednodenním výletě (kromě toho jednoho na Radyni). Vždy jsem byla neskutečně naštvaná, když si moji kamarádi stěžovali, že je rodiče nutí hrát na klavír nebo dělat gymnastiku, protože já jsem to kvůli nedostatku financí ani nikdy nemohla zkusit. Občas jsem nebyla příliš šťastná z toho, že jsme neměli tolik hraček a deskových her jako ostatní děti nebo že máma téměř nikdy nekupovala zmrzlinu nebo sladkosti. Nebyly jsme ale jediná rodina s těmito problémy v okolí a tak jsem neměla ani tušení, že jsou lidí, co se mají daleko lépe.

(tumblr.com)
   Na druhém stupni to bylo o něco horší. Když šla naše třída do kina, já a moje sestra jsem většinou museli zůstat doma. Když mi bylo jedenáct nebo dvanáct tak jsem náhodou zjistila, že moji rodiče mají dluhy (když jsem se na to posledně ptala tak říkala máma, že už je to téměř splacené, takže snad brzy už žádný dluh nebude) a není to žádné malé číslo. A taky že mají problém platit nájem. Po zbytek základky jsem odmítala chodit na školní výlety, protože bych se cítila příliš provinile tahle plýtvat peníze (moje starší sestra můj názor nesdílela). Někdy v té době jsem taky chtěla skončit s chozením do skautského oddílu (a peníze byly jen půlkou mého důvodu), ale hned několik lidí mi pak volalo a snažilo se mě přesvědčit tam zůstat, což jsem nakonec udělala.

   Až do střední školy jsem byla přesvědčená, že na dovolenou jezdí jen ti opravdu bohatí a že nedostávat žádné kapesné je naprosto normální. Taky mi přišlo jako naprostá samozřejmost, že mléko a vejce jsou jen na pečení a vaření. Jako dítě mi nikdy nebylo dovoleno pít mléko a cereálie moji rodiče nikdy nekupovali. Také mi nikdy nepřišlo divné, že v zimě u nás doma není příliš teplo.

(tumblr.com)
   A pak přišla střední škola. Musela jsem každý den platit autobus tam a zpátky. Už od prváku jsem byla připravená na to, že nebudu schopná se zúčastnit maturitního plesu. Taky jsem si musela koupit  učebnice a zaplatit autobus, ve kterém jsme jeli na exkurze a tisknout seminárky a platit pobyt na praxy. A je možné, že na něco zapomínám. Nebylo to jednoduché. Občas jsem nešla do školy, protože jsem neměla peníze na autobus. Pravidelně jsem odevzdávala seminární práce pozdě, protože moje máma odnesla můj notebook do zastavárny, jelikož potřebovala koupit něco k večeři. 

   Během střední nám přestali dávat ze sociálky příspěvky na děti, jelikož máma jeden měsíc dostala bonus a přesáhly jsme hranici o asi sto korun a najednou jsme pro sociálku byly příliš bohatí. Zpětně se na to můžu smát, ale v ten moment jsem byla celkem hodně naštvaná.

(tumblr.com)
   Už na během základy mi bylo řečeno, že pokud chci jít na vysokou školu, budu si na ní muset sama vydělat, jelikož moji rodiče na to nemají peníze. Taky mě vždycky povzbuzovali k tomu, abych se od nich brzy osamostatnila. Bylo mi řečeno, že pokud chci peníze, musím si je sama vydělat. Což bylo vzhledem k mé ne až tak vážné ale přeci jen existující sociální fóbii celkem těžké. Během střední jsem měla jen pár víkendových nebo jednodenních brigád.

   Člověk by si řekl, že po střední škole jako pracující dospělí na tom budu o něco lépe. Bohužel ale moje rodina tak nějak byla přesvědčená, že musím platit část nájmu (což bylo víc jak polovina mého platu). Když se mi konečně podařilo našetřit dostatek peněz, unikla jsem svému osudu a odcestovala do Anglie. A měla jsem ten neskutečně pitomý nápad se po roce vrátit zpátky. Nevydrželo mi to příliš dlouho. Asi tak po pěti měsících jsem se rozhodla vrátit se zpět do místa, kde jsem se měla lépe a kde každý má doma dostatek mléka.

   Doufám, že děcka, která jsou ve stejné situaci jako moje rodina byla (teď je to o trochu lepší) to nevzdají. Je totiž celkem těžké vidět budoucnost jinak než černě když nemáte nic a je celkem pravděpodobné, že v blízké budoucnosti budete mít ještě méně.

5 komentářů:

  1. Jsi ale dobrá, že jsi se z toho dokázala vyhrabat. Doporučila bych tam, kde teď jsi zůstat. Ono ať už tam budeš dělat cokoliv, budeš se tam mít líp, než tady hromada lidí s vysokoškolským titulem.
    Vždycky mě štvou ty zprávy, jak se naše ekonomika zlepšuje. Není to pravda, protože kdyby byla, takové poměry jaké jsi popsala by dnes neexistovaly. Ale ony existují a je to snad čím dál horší.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Podle statistik má Británie nejvyšší počet dětí, co skončili školu v sedmnácti a nejvyšší počet dětí vyrůstající na hranici chudoby a EU. Ale je pravda, že vysokoškoláci tu nemusí pracovat v továrnách, aby se uživili. V továrně jsem pracovala a tak vím, že u nás to skutečně je možné, což je velmi smutné a ne zrovna povzbuzující.

      Domů se vracet neplánuji, ale pokud budu muset tuto zemi opustit, tak se pravděpodobně přestěhuji do Irska. I když ten přízvuk mě asi zabije XD

      Vymazat
  2. Je to pár měsíců, co jsem se odstěhovala od rodičů, a furt si nějak nemůžu zvyknout na to, že ve špajzu nemáme kupu zásob jako kdyby zítra měla vypuknout válka.
    Odevzdávala jsi pozdě seminárky, protože jste měli notebook v zastavárně, abyste měli na jídlo? :O To je strašné. A hrozné je taky to, že těch rodin je víc :(
    Je ale fajn, že teď se máš líp, i tvoje rodina. Přeju vám, abyste se nevrátili tam kde jste byli.

    OdpovědětVymazat
  3. A jak je vlastně na tom mamka? Tuším, že jsi jednou psala, že má rakovinu?? Porazila už toho zmetka?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještě ne úplně, ale vypadá to, že už je na tom líp. Konečně jí asi před dvěma měsíci přiznali plný důchod, takže se nemusí tolik stresovat s penězi a prací.

      Vymazat