{ text-align:center; }

čtvrtek 31. března 2016

[Knihy] Knihy, co mě zaujali v roce 2015

   Velmi ráda čtu. Píši si i seznamy knih, které jsem přečetla, většinou mám jeden seznam na rok. Za každý rok si také vypisuji seznam knih, které mě zaujali nejvíce. O ty bych se s vámi teď ráda podělila. Na seznam z uplynulého roku se dostali nejrůznější knihy, od fantasy po životopis, dokonce i jedna od českého autora. Knihy s anglickým názvem jsem četla v angličtině.

   Jako první bych ráda zmínila knihu War Horse od světoznámého spisovatele Michaela Morpurgo. Kniha je trochu jiná než film, ale u obojího jsem brečela a hlavně na konci. Doporučuji obojí, jak knihu, tak i film, jen si k tomu vezměte nějaký ten kapesník. Už podle názvu se dá snadno odhadnout, že je to příběh nikoho jiného, než koně. Postarší farmář nemá moc štěstí a tak pije. Jednoho dne na trhu v opilosti koupí koně, mladého hřebečka. Jeho syn Albert si ho zamiluje a vytrénuje ho a pojmenuje jej Joey. I když se to zdá nemožné, naučí jej i tahat pluh a ostatní práce na poli. Jenže pak přijde první světová válka a nejsou peníze a Albertovu otci nezbude než Joeyho prodat do armády. A Albert Joeyimu slíbí, že ho najde, ať se stane cokoliv.



   Jestli jste viděli můj seznam přečtených knih, muselo vám být jasné, že tahle tu bude. Steven Erikson je jeden z mých nejoblíbenějších autorů a ani s Potoky krve nezklamal. Tato kniha je vlastně sbírkou tří krátkých příběhů z Eriksonovi velmi dobře propracované Malazské říše.První dvě povídky na sebe přímo navazují, ta druhá už moc ne, ale hlavní hrdinové jsou stejní, jako v těch předchozích dvou. Určitě se někde objevili i v některých z knih Malazské říše padlých.

Další knihou je fantasy pro děti (spíše asi teenagery) od australského spisovatele Gartha Nixe. Je to šestá ze sedmi kniha a jmenuje se Lepší Sobota. Série je o Arturovi, který je dědicem Domu, který stvořila Architektka spolu s celým vesmírem. Jednotlivé dny se ale vzbouřili po zmizení Architektky a bojují o nadvládu v Domě. Tuhle sérii jsem si oblíbila už od Pondělí (všech sedm je pojmenováno po dnech v týdnu).

(Tumblr)

   Na řadě po Sobotě je další z anglicky psaných knih, co jsem za rok 2015 četla. Jmenuje se The Nosferatu scroll a napsal jí James Becker. Už podle názvu je jasné, že jde o upíry, ale není to kdejaká upírská kniha. Já si jí tedy koupila hlavně proto, že první kapitola se odehrává na zámku v Krumlově, ale udělala jsem dobře. Hlavními hrdiny příběhu jsou manželé Bronson - britský policista - a Angela - pracovnice britského Národního muzea. Shodou náhod objeví během své dovolené v Benátkách na hřbitově deník dvě stě let mrtvé šlechtičny, která si myslela, že je upírem. A pak je tu taky série rituálních znásilnění a vražd mladých benátských dívek.

   Následuje jedna kniha z dálného východu. Jmenuje se Pevnost devíti věží a je příběhem samotného spisovatele. Qais Akbar Omar je Afghánec a je mu přibližně devět let, když jsou ruští komunisté svrženy z vlády nad Afghánistánem bájnými mudžahedýny. Všichni na ně čekali jako na spásu a zpočátku to tak vypadalo. Pak ale jednotlivé frakce začali bojovat o nadvládu nejen nad Kábulem, ale nad celým Afghánistánem. Tak trvalo pár let války, kdy Qaisova rodina přišla hned několikrát úplně o všechno. Pořád to bylo lepší než to, co přišlo potom. Vláda Talibánu, který podivně překroutil Islám a vymyslel spoustu barbarských a nesmyslných pravidel.

   Do rukou se mi dostala i jedna velmi zajímavá kniha islandského autora, který píše pod pseudonymem Sjón. Tento autor píše především o nehezkých věcech, které Island trápí. Jedním z oněch témat je přístup Islanďanů k homosexualitě, které rozebírá i Měsíční kámen. Hlavním hrdinou je Máni Steinn, který má už jenom babičku, se kterou bydlí v Rejkjavíku. Rád chodí do kina a aby si to mohl dovolit, "obsluhuje" některé místní muže. Jenže když na to přijde ta nesprávná osoba, bude zle. Kniha není zasazená do současnosti, jsou to myslím sedmdesátá nebo osmdesátá léta.

   Chtěla bych také upozornit na jednu knihu českého autora Michala Vaněčka, která se mi moc dobře četla. Chceš-li pobavit boha, seznam jej se svými plány je sbírka humorných povídek. Člověk se u nich sice nebude válet smíchy, ale určitě pobaví a je čtivá.

   Do tohoto seznamu se dostala i jedna japonská kniha, přesto, že mi mnohdy připadá japonská literatura příliš kostrbatá a suchá. To ale neplatí o Konci stříbrného věku současného autora Yasutaka Tsutsui. Téma je sice ne úplně pěkné, ale kniha se čte velmi dobře a Yasutakův styl psaní mi prostě sedl. Jde o to, že populace v Japonsku stárne a je tam čím dál více důchodců a čím dál méně pracujících lidí. A tak se zavedla takzvaná stříbrná bitva. Když se bitva vyhlásí, musí se všichni důchodci nad sedmdesát let ozbrojit. Ano, správně, ozbrojit. Jedná se totiž o skutečnou bitvu a přežít může jen jeden - jinak totiž vláda popraví všechny přeživší a do toho se jim moc nechce. A tato kniha popisuje jednu takovou bitvu v jedné čtvrti v Tokiu.

Knihovna v Calke abbey.
(Tumblr)

   O jedné knize s podobným tématem jsem již psala. Tato se jmenuje Dětská otrokyně a společně s jednou německou novinářkou jí napsala dívka, která od šesti do sedmnácti let pracovala jako kamalarí nebo-li dětská otrokyně, Urmila Chaudharí. Její rodiče dlužili peníze a potřebovali peníze na léky a tak neměli jinou možnost než svou šestiletou dceru prodat, aby se dřela od rána od pěti do pozdních nočních hodin, spoře odívaná, nemytá a nedostatečně krmená. Urmila nakonec svolila a od své rodiny odešla, protože jí mimo práce byla slíbená i škola. To se však nestalo. Systém kamalarí již dnes není v některých regionech Nepálu legální, i tak ale rodiče své dcery nadále prodávají. Urmila po byla po jedenácti letech otročiny opět svobodnou dívkou a mohla konečně chodit do školy. Taky za pomoci humanitární organizace začala pomáhat dalších dívkám s podobným osudem a nepřestane, dokud poslední kamalarí nebude osvobozená. Mimochodem otroctví bylo v Nepálu zrušeno asi tak v roce 2011.

   A teď se přeneseme do knihy Vyjednavač od spisovatele Brandona Sandersona. Je to příběh dvou sester - princezen -, z nichž jedna se musí provdat za vládce nepřítele, Božího krále. Pak je tu ovšem jeden z dalších bohů, který ale nevěří, že je bůh a jeho práce ho šíleně nudí a velmi se snaží být neužitečným. No a je tu i parta žoldnéřů a záhadný chlápek s mluvícím mečem, co poněkud rád zabíjí. (Ten meč, ne ten chlápek.)

A poslední je kniha, u které mě překvapilo mě, že hodně o ní lidí neví a to kniha Dlouhá cesta z ráje, která je autobiografií Leah Chishugi. Leah byla jedno z mnoha bezstarostných dětí z bohatší rodiny, milovaná rodiči, svým přítelem a občasně si přivydělávající modelingem. S tím musela skončit kvůli těhotenství, které ji zastihlo jako nepřipravenou sedmnáctiletou dívku. Jejímu synovi bylo necelých šest měsíců, když ji zastihlo něco, na co byla připravená ještě daleko méně. Její dětství ve Rwande bylo krásné a téměř idylické. Občas si jí děti dobírali, že je Tutsi, ale to bylo tak všechno. Ve Rwandě vedle sebe pokojně žili příslušníci národa Tutsi i Hutuy, ovšem jen do doby, než se někteří rozhodli, že Tutsi můžou za všechno a začali vést propagandu proti těmto "švábům". To vyvrcholilo v roce 1994 po výbuchu letadla s tehdejším rwandským prezidentem na palubě. To byl signál, který vyvolal několikaleté vraždění po celé zemi.

Žádné komentáře:

Okomentovat